Jaké byly dřevěné hračky dříve a co si z nich vzít

Dřevěné hračky byly dřív jednoduché, těžké a vyrobené tak, aby vydržely. Děti si hrály s koníky na kolečkách, káčou, kuželkami, kolébkami pro panenky a loutkami. Často je vyřezal táta nebo dědeček, jindy je koupili na jarmarku od lidových řezbářů. Hraček bylo málo, a proto se o ně pečovalo a dědily se ze sourozence na sourozence.

Z čeho a kdo je vyráběl

Na venkově se hračky dlouho vyráběly doma z toho, co bylo po ruce. Ze dřeva, slámy, kukuřičného šustí, hadrů a hlíny. Dřevo mělo tu výhodu, že ho bylo dost a dalo se z něj vyřezat skoro cokoliv, od píšťalky po malý vozík. V horských oblastech, kde lidé žili z práce se dřevem, vznikla hračkářská výroba jako zimní přivýdělek celých rodin. Soustružené figurky, zvířátka a betlémy se odtud rozvážely na trhy do měst. Hračky byly barevné, ale jednoduché, s několika tahy štětcem místo podrobné malby. Dítě si zbytek domyslelo.

Hračky se také často vyráběly z odpadu. Z odřezků dřeva vznikaly kostky, ze špulek od nití kolečka k vozíkům a z kaštanů a žaludů zvířátka. Děti si samy řezaly píšťalky z vrbových proutků na jaře, když jde kůra snadno sloupnout. Hodně her navíc žádnou hračku nepotřebovalo: stačila louka, kamínky, míč ze starých hadrů a partie dětí z celé vesnice.

Plast přišel až s průmyslovou výrobou dvacátého století. Hračky tím zlevnily a byly najednou dostupné každému.

Co si hrály děti

• Káča, dřevěný vlček roztáčený bičíkem, se točila na dvorku celé odpoledne.
• Koník nebo vozík na kolečkách, tažený za provázek, provázel batolata při prvních krocích.
• Kuželky a dřevěné koule se hrály v neděli na návsi i na dvoře.
• Kolébky, nábytek pro panenky a malé kuchyňky napodobovaly svět dospělých.
• Loutky a loutková divadla se hrála doma i na poutích.

Loutkářství má v českých zemích zvláštní místo. Rodinná divadla s dřevěnými loutkami byla v mnoha domácnostech a tradice českého a slovenského loutkářství je dnes zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Proč vydržely tak dlouho

Staré hračky nebyly vyráběné lépe jen z principu. Byly prostě jednodušší: jeden kus dřeva, pár kolíků, žádné baterie a elektronika. Méně dílů znamená méně věcí, které se mohou rozbít. A co se rozbilo, se opravilo, přilepilo nebo přetřelo. Neplatí ale, že všechno staré bylo bezpečné. Staré nátěry mohly obsahovat olovo, které se dnes do hraček používat nesmí, a drobné díly nikdo nekontroloval podle věku dítěte. Proto berte staré dřevěné hračky z půdy spíš jako vzpomínku nebo dekoraci pro starší děti, ne jako kousátko pro miminko.

Oprýskaný nátěr je nejlepší obrousit a natřít znovu barvou určenou pro dětské hračky.

Dnešní a dřívější hračky vedle sebe

Dnešní nabídka je nesrovnatelně větší a dítě si může vybrat hračku přesně podle toho, co ho baví. Moderní hračky také musí splnit evropská pravidla bezpečnosti, se kterými se dříve nepočítalo. Staré hračky zase připomínají, že dítěti často stačí málo. Jednoduchý dřevěný koník nemá pohádku ani písničku, a tak si je dítě musí vymyslet samo. Ani didaktické hračky nejsou vynález poslední doby. Počítadla, skládačky, kostky s písmeny a stavebnice existovaly dávno předtím, než se jim tak začalo říkat.

Plast není automaticky špatný a dřevo automaticky dobré. Obojí může být kvalitní i odbyté, záleží na výrobci a na tom, k čemu hračka slouží.

Co si vzít z babiččina dětství

Pár pravidel, která fungovala tehdy, platí i dnes. Méně hraček, ale takové, se kterými se dá hrát různými způsoby. Hračky, které se opravují, místo aby se vyhazovaly. A čas s dospělým, který dítěti ukáže, jak roztočit káču nebo zahrát loutkové představení. Pokud máte doma starou hračku po prarodičích, vytáhněte ji a vyprávějte dítěti, kdo si s ní hrál. Takový příběh má pro dítě cenu, kterou žádná nová hračka nenahradí.

Zkuste i jednoduchou výrobu: vozík z krabičky a špulek, káču z kolíčku a kulatého víčka. Dítě uvidí, že hračka nemusí přijít z obchodu.

Zdroje

• Národní ústav lidové kultury
• Seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO
• Česká obchodní inspekce